Podobně jako drtivá většina křesťanů považuji i já Bibli za knihu knih, jejímž posláním je zvěstovat slovo Boží na Zemi. Ačkoli věřím, že Pán Ježíš zemřel za naše hříchy –tedy i za ty mé– a já jej vyznal svými ústy jako Pána a ve svém srdci věřím, že jej Bůh vzkřísil z mrtvých, na rozdíl od většiny křesťanů nebazíruji na tom, zda vše, co stojí v Bibli, se skutečně stalo, či nikoliv; a to ani ne tak proto, že bych měl nějaký zásadní problém něčemu uvěřit, nýbrž proto, že to nepovažuji za důležité. Nemyslím si, že je pro samotný význam Bible jakkoliv důležité, zda popisuje skutečné události, nebo ne; podstatné je dle mého názoru poselství Písma, které je stejné bez ohledu na to, zda popisuje něco, co se doopravdy stalo, či něco, co bylo napsáno právě kvůli tomuto poselství.
Protože považuji Písmo za poselství, myslím si, že je velkou chybou se příliš upínat k jednotlivostem. Výklady Bible se různí, k nějaké zásadní shodě za dva tisíce let nedošlo, ani to nevypadá, že by k ní vývoj směřoval. Bereme-li z kontextu jednotlivé verše, není tak těžké najít takové, které jsou ve sporu; pro mnoho zásadních otázek lze v Bibli najít zdůvodnění pro více protichůdných odpovědí. Když se však sám sebe zeptám, co je poselstvím Písma, myslím, že odpověď je více než jasná: „Milujte Boha, věřte v Něj; buďte dobří, zodpovědní, pomáhejte a neubližujte lidem.“ Řekl bych, že vše, co je v Bibli napsáno, v zásadě směřuje k tomuto sdělení, ačkoliv je to řečeno mnoha velmi různými způsoby.
Jsem přesvědčen, že způsob, jakým toto poselství sledujeme, je velmi závislý na každém jednotlivci, jeho blízkých, situaci kolem něj, okolí; navzdory tomu, že mnozí tak Bibli vnímají, si nemyslím, že existuje nějaký seznam nařízení či zákazů, kterými když se budeme řídit, tak bude vše v pořádku. Je-li v Bibli něco přikázáno či zakázáno, je dle mého názoru vždy třeba hledět na kontext, ve kterém to zaznělo, místo prostého přijetí daných příkazů a zákazů jako faktů. Proč by například mělo Bohu vadit pití krve, které Bible zakazuje? Nejspíše proto, že se to praktikovalo při jistých náboženských obřadech pro jiná božstva; předpokládám, že samotné pití krve není nic proti ničemu, nejedná-li se o výše uvedený obřad. Proč asi Bůh chce, abychom ctili své rodiče? Nejspíše proto, že předpokládá fungující rodinu; očekávám, že ve chvíli, kdy se budou rodiče chovat naprosto zrůdně a ve sporu s morálkou i Božím slovem, nebude mi Bůh zazlívat, nebudu-li je ctít. Proč Písmo zakazuje smilstvo? Pravděpodobně proto, že ve většině případů jde jednak o ubližování manželovi či manželce a jednak asi též proto, že to bylo často opět součástí uctívání jiných božstev; předpokládám tedy, že sexuálně otevřený vztah, se kterým oba partneři souhlasí a jsou v něm šťastní, není nic proti ničemu. Proč stojí v Bibli, že svádí-li mě oko k hříchu, mám jej raději vydloubnout a zahodit? No, nevím, to je dle mého názoru čistá metafora; ač to tam stojí černé na bílém, nezdá se, že by to bylo v souladu s celkovým poselstvím.
Někteří tvrdí, že takový přístup zavání alibismem, já osobně si však myslím opak; alibismus pro mě není to, když člověk sleduje hlavní myšlenku (milovat Boha a neubližovat lidem) a dělá to podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, nýbrž spíše to, když někdo v zájmu dodržování všemožných nařízení pro stromy nevidí les. Je samozřejmě možné, že se pletu; věřím však, že pokud tomu tak je, zjeví mi Bůh pravdu a dá mi příležitost k nápravě. Své názory nikomu nenutím –ostatně ani svou víru ne– a nikoho nesoudím, je-li přesvědčen o něčem jiném.