„Nenávidět hřích a milovat hříšníka,“ je dle mého názoru krásně formulovaná věta, která shrnuje několik veršů Bible, ale především část jednoho z nejdůležitějších poselství Písma. Přiznejme si však, že většina z nás se tímto krédem asi úplně řídit nedokáže; nechci samozřejmě nikoho podceňovat, jsem však přesvědčen, že ač většina z nás dokáže snadno nenávidět hřích, s milováním hříšníků to bude poněkud složitější. Jistě, umíme odpouštět, dokážeme hříšníka milovat, je-li to někdo nám blízký, nicméně milovat jakéhokoli hříšníka je dle mého názoru atribut, který můžeme přisuzovat Bohu, jen těžko však člověku; což by nám ale snad nemělo bránit se o to alespoň snažit.
Všichni už jsme asi tak nějak zvyklí na to, že různé církve se často vymezují vůči homosexualitě; většině lidí na tom nepřipadá nic moc zvláštního a zeptáte-li se křesťanů přímo, zda mají něco proti homosexuálům, typicky odpoví, že je třeba rozlišovat mezi homosexualitou, kterou odsuzují jako hřích, a mezi homosexuály, pomýlenými hříšníky. Jaký pocit však chování církevních představitelů budí v drtivé většině homosexuálů? Ti mají –naprosto pochopitelný– pocit, že církve jsou proti nim a nějaké rozlišování mezi hříchem a hříšníkem většinou ani nepostřehnou; a není divu, neboť to rozhodně není nic, co bychom slyšeli z úst církevních představitelů v první řadě, ba ani druhé, třetí či čtvrté. Něco podobného zazní až jako odpověď na přímo položenou otázku, avšak až po všech vyjádřeních o nepřirozenosti, nenormálnosti, úchylnosti či dokonce odpornosti! Přitom je to něco, co by mělo být slyšet rozhodně jako úplně první věc. Proč? Inu, i když odhlédnu od toho, že já osobně homosexualitu za hřích vůbec nepovažuji, tak chceme-li skutečně přivést tyto lidi k Bohu, je mluvení o nenormálnostech či odpornostech rozhodně velmi kontraproduktivní, není-li naším cílem spíše než evangelizace jakési vymezení se vůči čemusi před veřejností; a něco takového by bylo velmi smutné. Ostatně hříchů je na světě celá řada; proč tedy slyšíme vymezování se proti homosexualitě z úst různých církevních představitelů řádově častěji než například vymezování se proti krádežím, cizoložství a podobně? Ačkoliv já sám mezi homosexuály nepatřím, přijde mi určitým způsobem „levné“, když slyším heterosexuálního křesťana bouřit proti homosexualitě; vždyť si představme, jak by nám bylo na jejich místě, kdyby nás někdo přesvědčoval, že nemáme mít sex s osobami, které nás sexuálně přitahují, ale měli bychom jej mít s těmi, které nás odpuzují – brrrr. Chceme, aby byli homosexuálové spaseni? Pak se přestaňme věnovat na prvním místě jejich homosexualitě, ale raději jim pomozme najít Boha.
Dalším zajímavým tématem jsou potraty, které například já osobně –na rozdíl od homosexuality– za hřích ve většině případů považuji (výjimku tvoří případy, kdy víme, že by se dítě narodilo postižené, případně je-li matka ve velmi špatném zdravotním stavu a tak podobně); jsem přesvědčen, že zplodí-li někdo (dobrovolně) potomka, vzal tímto na sebe zodpovědnost a neměl by před ní utíkat. Na druhou stranu nevidím řešení ve volání státu, aby zakročil pomocí nějakého zákona; je třeba si uvědomit, že takový zákon potraty nevymýtí, nýbrž spíše přesune z čistých nemocnic do špinavých sklepení a hlavně je spojí s podsvětím a kriminalitou, která bude způsobovat další hříchy. Naším cílem by mělo dle mého názoru být přesvědčit lidi, aby přijali zodpovědnost za své činy (což je mimochodem něco, v čem příliš silný stát brání) a potraty sami zavrhovali; a selháváme-li při dosahování tohoto cíle, měli bychom se o to více snažit, a ne se obracet na stát, aby problém vyřešil za nás pomocí násilí, kterým jsou vždy všechny zákony vymáhány. Nemluvě o tom, že bez ohledu na můj osobní názor, by měla mít každá žena právo rozhodovat o svém těle.
Domnívám se, že podle výše uvedených příkladů bychom měli jako křesťané přistupovat k téměř všem problémům. Neútočme na muslimy, tím ničemu nepomůžeme; neobracejme se na stát, aby zakazoval stavět mešity. Nežádejme stát o nic; čím větší a silnější je, tím více přebírá funkci rodiny, prostor pro evangelizaci a Boží slovo nahrazuje silou. Nevymezujme se proti jednotlivým skupinám lidí, i když se nám třeba nelíbí, co dělají, neboť tak je proti sobě jen popudíme; ale co hůře, popudíme je i proti Bohu. V žádném případě bychom neměli zapomínat, že víra není sdělitelná, víra není objektivní pravda, víra není vědění a zejména víra není věda! Kdybychom přesvědčovali lidi o něčem, co můžeme objektivně doložit, nebo pro co máme racionální a logické argumenty, byli bychom v úplně jiné pozici a mohli bychom je těmito racionálními argumenty přesvědčovat; je-li však to, co máme, právě víra, nepřesvědčujeme lidskou mysl, nýbrž jejich srdce, čemuž bychom měli přizpůsobit svůj přístup a jejich srdce tím získat.