Jsem věřící člověk, který má velmi blízko k vědě; v životě se řídím převážně logikou, všechna svá rozhodnutí se snažím činit tak racionálně, jak jen dovedu, což však neshledávám v žádném případě v rozporu se svou vírou. Proč ne? Za nelogické, nevědecké, nezodpovědné a hloupé považuji věřit v něco, co je nekonzistentní, sporné, nesmyslné a prokazatelně nepravdivé; když však v nějaké otázce neexistují žádné důkazy (ať už pro, nebo proti), přesně tehdy vzniká prostor pro víru.
Nemám moc rád, když se někteří křesťané snaží v diskusích o své víře podávat různé pseudovědecké „důkazy“, kterými se snaží nezvratně potvrdit existenci Boha, případně argumentovat na jakési „vědecké bázi“; nelíbí se mi to proto, že víra je vírou právě proto, že žádné důkazy neexistují, neboť kdyby existovaly, nejednalo by se o víru, nýbrž o vědění či vědu, což je něco diametrálně odlišného.
Z tohoto důvodu není dle mého názoru možné někoho o víře „přesvědčit“. Je samozřejmě možné někomu pomoci víru najít, ale chtít musí on sám; dokud on nechce, je možné se za něj maximálně modlit, rozhodně ne mu vnucovat víru a už vůbec ne se mu v zoufalství snažit tuto víru nějakým způsobem „dokázat“. Postoje mnohých „militantních ateistů“ jsou dle mého názoru právě důsledkem takového agresivního přesvědčování.
S Bohem mám osobní zkušenosti, kterých si nesmírně cením. Kdokoliv může samozřejmě namítnout, že to celé mohou být jen moje představy; co když se to celé odehrálo v mé hlavě? Jak vím, že tomu tak není? Jednoduše to prostě nevím. Věřím.