Křesťané jsou často kritizováni za to, že vychovávají své děti ve víře v Boha; že prý tyto děti přijmou víru už jako maličké, tedy ještě dřív, než se samy mohou fundovaně rozhodnout, zda to tak chtějí. Tato kritika je samozřejmě oprávněná, skutečně tomu tak je; na druhou stranu, není právě tohle to, co rodiče dělají? Nesnaží se každý dobrý rodič jít svým potomkům příkladem, čímž jim automaticky předává své morální hodnoty? Jaký je pak rozdíl mezi tím, když od slušného člověka jeho děti odkoukají a přijmou férové jednání, od anarchisty lásku ke svobodě, od pacifisty odpor ke zbraním a od křesťana vztah s Bohem? Osobně si myslím, že naprosto žádný; můžeme si o jednotlivých přesvědčeních, životních postojích, názorech či vyznání myslet cokoliv, což však nic nemění na tom, že není nic špatného (ba naopak) na tom, berou-li si děti od svých rodičů hodnoty, které tito považují za tak důležité, že se výrazně projevují v jejich chování. Dítě dost dobře nemůže vyrůstat v morálním a hodnotovém vakuu; už tím, že se rodič nějak projevuje, své dítě vychovává. A být dobrým rodičem přece znamená jít dětem příkladem a snažit se jim tak předávat to, co považujeme za nejlepší, ať už je to cokoliv; je-li někdo například komunista, nacista, případně zastánce jakéhokoliv jiného zla, můžeme si o něm myslet celkem cokoliv, avšak jen těžko jej můžeme nazývat špatným rodičem jen proto, že jeho děti k onomu komunismu či nacismu inklinují. Lze zpochybňovat danou životní filosofii dotyčného a lze dokonce prohlásit, že své děti vede ke zrůdnostem; neoznačíme-li však křesťanství za zrůdnost (což však většina kritiků křesťanské výchovy přímo nedělá), nedává kritika křesťanů za to, že vedou své děti k Bohu, o nic větší smysl než například kritika umělců za to, že vedou své děti k lásce k umění. Dítě je v každém případě ovlivňováno prostředím, ve kterém vyrůstá, a samo zvídavě přejímá hodnoty rodičů, dokud není schopno a ochotno se rozhodovat za sebe; když k tomu pak dojde, může hodnoty rodičů odmítnout a nahradit vlastními, což pochopitelně platí i pro víru v Boha (podobně jako dítě ateistů může uvěřit).
Aby se z člověka stal křesťan, nemusí být nutně vychováván křesťanskými rodiči (já osobně jsem třeba též nebyl); a naopak samozřejmě ne každý, kdo je rodiči k víře vychováván, tuto víru vyznává posléze i jako dospělý. Rozhodně netvrdím, že mezi těmito jevy neexistuje korelace, to bezpochyby ano; na druhou stranu ale není pravdou ani to, že by rodiče svým dětem takovou výchovou brali svobodu se nakonec pro svou víru (či nevíru) v dospělosti rozhodnout; pouze nějakým způsobem toto rozhodnutí ovlivní, k čemuž však dojde tak jako tak, neboť rodiče, kteří své děti k víře nevychovávají, poznamenají –více či méně– jejich rozhodnutí zase jiným směrem. V každém případě však platí, že dobrý rodič nezanechá své děti morálně a hodnotově neutrální; už to, že s nimi tráví čas a věnuje se jim, nevyhnutelně vede k tomu, že od něj samy přebírají jeho hodnoty, mezi které patří i víra.